Březen 2007

strašidelná párty

4. března 2007 v 10:14 *Povídky*
Strašidelná párty !!!!!!
Hrozně ráda pořádám různé párty. Nedávno jsem pozvala pár kamarádek. Dělaly jsme všelijaký blbůstky a o půlnoci jsme si řekly, že zkusíme vyvolávat duchy. Já na takové věci věřím, ale mám z nich i trochu strach. Vyvolávaly jsme ducha jednoho kluka. Jmenoval se Petr a bydlel v naší ulici. Rozešel se s holkou, kterou měl hrozně moc rád a ve vzteku jí hodil v noci cihlu do okna. Zabil ji. Petra našli druhý den oběšeného v jeho pokoji. Je to jen báchorka, kterou nám vyprávěla babička, ale my jsme jí věřili. Byly jsme usazené kolem svíčky a já jsem pronesla zaříkadlo, Pak jsem otevřela oči a řekla jsem: ,, Petře, jestli jsi přítomen v této místnosti, dej nám znamení". Najednou vletěla dovnitř cihla a trefila moji kámošku Evču! A další! Začaly se na nás řítit cihly a my postupně padaly k zemi a pak...pak jsme se naráz vzbudily. Nejdříve jsme se na sebe nechápavě podívaly. Beze slova. Pak jsem se podívala vedle sebe. Na zemi ležela cihla a střepy u okna. Od té doby jsme už duchy nikdy nevyvolávaly!

Střední škola

4. března 2007 v 9:47 | Pajka |  *my talking*
Škola !!!!!!
Já vímmmm.......že máš na to ještě rok ale nikdy není na nic brzy. Uvažuju pořád na jakou školu asi pujdu moje známky jsou ve škole průměrné určitě by jsem ale chtěla nějakou školu z maturitou a pak se ještě uvidí. Myslela jsem že by jsem skusila Humanitárně právní ale tam se asi nedostanu, pak jsem ještě uvažovala o kosmetičce.
Tak česta vaše Pájjka

kledba

4. března 2007 v 9:38 *Povídky*
Kledba !!!!!!!!!!!
Jednou k nám do třídy přišla nová holka.Jmenovala se Katy.Já a moje třídní parta sme se s ní snažili seznámit,ale ona byla samosatná a z nikym se nechtěla bavit.Bylo to divný.V očích sem jí viděla hrůzu,ale něvěděla jsem z čeho.Napadlo nás,že jí budeme po škole pronásledovat.Konečně zazvonilo na konec poseldní hodiny.Učitelka nás odvedla k šatně.My jsme se obuli rychle,abychom se stihli schovat za křoví před školou.Asi po 5 minutách čekání jsme konečně zahlédli Katy,jak vychází z areálu školy.Neměli jsem tušení kde bydlí,ale dovedla nás k temné vesnici.Začala vytahovat něco z její brašny.Pozorně jsme sledovali co to bylo.Byli to naštěstí jen klíče.Odemkla a hlasitým skřípáním otevřela dveře.Když vstupovala do vnitř,tak my jsme rychle přeběhli k verandě jejího domu.Ale stratila se nám.V oknech byli velké záclony,přes které nebyla vidět ani moucha.Věděli jsme že nic nevykoumáme,ale v tom zazněla velká rána a fňukání Katy.Všichni jsme se lekli a začali utíkat pryč z té vesnice.Udělali jsem chybu,co když se jí něco stalo.Napadlo mě že budeme hlasovat.Kdo se chce vrátit a kdo chce zůstat.4 hlasovali zůstat a 2 se tam vrátit.Byla jsem to já a Mary.Hned bylo jasné,že tam dneska sami dvě nemůžeme jít.Rozhodnutí tedy bylo,že se tam vrátíme až zítra.Konečně byl druhý den a vyrážela jsem do školy.S naší partou jsme se vždy sešli před bránou školy a pak vyrazili dovnitř.Šli jsme se přezout do šatny a pak vyrazili na hodinu dějepisu.Bylo to divný.Katy nebyla ve škole.Já a Mary jsme se na sebe koukli a vyběhli za ostatními.Řekla jsem jim,že musíme hned zpátky do té vesnice za Mary.Oni ale nechtěli.Říkali že je určitě nemocná,ale já měla pocit jako by se jí něco stalo.Strachem o ní jsem vyběhla ze třídy do šatny pro boty.Za mnou jsem slyšela jak na mě nikdo volá.Byla to Mary,rozhodla se že půjde semnou.Vyběhli jsme ze školy,jako by v ní hořelo.Přesto že ta holka byla uplně cizí,tak jsem měla strach.Konečně jsme byli u jejího domu. Běželi jsme k prvnímu oknu co bylo nejblíž.Přes ty závěsi tam nebylo nic vidět.Vzala jsem nejvěčí kámen,co byl v mém dohledu.Nejvěčí silou sem ho hodila do okna a rozbilo se.Škvírou ve skle jsme se protáhli do vnitř.Dům byl temný a velký.V prním patře nikdo nebyl.Za dlouhým červeným závěsem,byli schody. Závěs před náma odfoukl vítr.Vypadalo to jako znamení,že máme jít na horu.Mary ustoupila a řekla,že nikam nejde.Jen jsem se na ní naposled koukla a šlápla na první schod,který hlasitě zavrzl.Ze stropu na mě spadl nažloutlí lísteček a na něm bylo naspano:Běž pryč dokuď ještě mužež! Mě to ale nijak neděsilo.Pokračovala jsem dál.Na hoře vedla dlouhá chodba nejspíš do dětského pokoje,z kterého bylo slyšt pofňukávání.Rozběhla jsem se tam a přitom jsem držela ruku v pěst.V pokoji seděla v rohu Katy.Nikdo jiný tam nebyl.Přistoupila jsem k ní a klekla si.Ani jsem nestihla říct jedno slovo a z rohu ze stropu vylezla holka.Držela v ruce sekáček na maso.Vedle ní byla všude krev.Z okna vyhodila něco krvavýho,byla to ničí ruka.Začala jsem ječet hrůzou.Pořád se k nám přibližovala víc a víc.Zavřela jsem oči.A postavila se na proti ní.Bylo mi jedno co se stane.Sekáček který ona držela v ruce padal přímo na mě.Těsně nad mojí hlavou zmizel.Zmizela i ta holka.V tom na mě znovu spadl nažloutlý lísteček na kterém bylo napsáno: Překonala jsi svůj strach a zničila jsi kledbu,která trvala stovky let. Dočetla jsem poslední slovo a ze stropu se na mě zřítilo velké prkno,které mi spadlo na hlavu,než jsem spadla do bezvědomí.Slyšela jsme houkačky policie a sanitek.Pak už jsem se vzbudila s otřesem mosku v nemocnici.Nevěděla jsme nic co se stalo.Mary mi všechno vyprávěla.Ten kdo zavolal policii byla Mary.Vyděsil jí ten lísteček co na mě spadl ze stropu a věděla že to bylo špatný znamení.Katy sice skončila na psychárně,ale na konec všechno dopadlo dobře.
KONEC !!!!!!!

Údolí smrti

4. března 2007 v 9:38 *Povídky*
Údolí smrti !!!!!!
Když sem se ráno zbudila.Koukla sem se s okna.Rozzářili se mi oči.'KONEČNĚ SNÍCH' Zaječela sem.Běžela sem k mamce do ložnice a začala jí přemlouvat aby sme jeli lyžovat.K tomu se přidal i muj mlačí bráška Jorg.Přemlouvání se nám povedlo.Hned po snídani sme si balili.Vzala sem si jenom potřebný věci.
Konečně sme vyráželi,ale nejdřív sme museli jet natankovat benzín.Já jako vždy sem umyla všechny okýnka.když sem pokládala stěrku do kýble o něco sem se řízla do prstu,ale neměla sem ponětí o co!,protože tam nebylo nic ostrýho.Vytáhla sem z kapsy kapesníček otřela tekoucí krev a dělala sem před rodinou jakoby nic.Vyrazili sme s pumpy.Cesta trvala dohromady asi hodinu a půl,ale dočkala sem se.Vystoupili sme s auta a vyrazili k lanovce.Vyjeli sme velký kopec,který trval asi 7 minut.Rozhlížela sem se po okolí.Zahlédla sem do lesíka a nemohla uvěřit svejm očím.Ležela tam žena která už byla téměř bez krve.Rodičům sem o tom nevydala ani hlásk,protože by už nechteli lyžovat.Když jsme na hoře vystoupili vydali jsme se pár metrů ke sjezdovce.Nasadili lyže a s úsměvem vyjeli.Podívala jsme se na svůj prst.Byl zase krvavý!Krev se prosákla přes rukavici.Zastavila jsem,abych si na prst mohla přiložit další kapesníček.Chtěla jsme se rozjet ale rodiče ani Jorg nikde nebyli.Museli mi ujet.Pomalu jsme se rozplužila dolu.Byla tam dvojsměrka a uprostřed hozená cedule'POZOR sráz a laviny'.Rodiče měli mapu,takže jeli správným směrem,ale někde nebyli stopy!Bylo mi divný že na mě nepočkali!Rozhlídla sem se okolo a zahlídla sem kousek odemně ten lesík,kde byla ta vykrvácející žena.Sundala jsme si lyže a chtěla jít za ní,jestli nemá u sebe mobil!Nic jinýho mi nezbejvalo.V tu ránu se rozsněželo ještě víc než přetim!Nebylo vidět skoro na krok.Centimetr po centietru sem se k ní blížila.Upadla sem.Nezbylo ve mě ani trochu síli,abych se zvedla.Muj brek byl tak silný že se po pěti minutách proměnil na malý rampouchy.Můj prst mi krvácel víc s víc.přemýšlela sem o celým dni.Byla to blbost.Nejdřív jsem se řízla o něco v kýbly do prstu a pak s toho krvácim jako blázen.Sněžní vánice ustala.Můj dohled dosáhl na ženu která ležela ve sněhu.Měla rozmočený prst a na něm otlačené místo od prstýnku.Třeba to bylo znamení,abych jí našla!Řízla sem se do prstu o její prstýnek v tom kýbly,stratila ho tam a to mě mělo dovíst až sem.
Zima byla nepřekonatelná.Kdybych usla,už bych se asi neprobudila.Moje kůže byla celá bílá.Pomalu se mi začali zavírat oči.V tu ránu sem zaslechla vrtulník.Slyšela sem ho jenom 10 vteřin,protože sem omdlela.
Probudila jsme se v nemocnici.Předemnou seděli moje rodiče.Všechno mi vysvětlili.Oni mi neujeli.Jorg potřeboval čůrat,proto s ním zajeli kousek dál.A když mě tam už neviděli,mysleli si,že sem už někde dole.
Druhý den za mnou přišel starý muž.Neměla sem tušení kdo to je.Sedl si ke mně na postel a představil se a poděkoval.Vůbec sem nevěděla za co.Byl to té krvácející ženy manžel.Řekl mi o ní celý příběh.Zjistila sem že sem měla pravdu.Opravdu sem se řízla o její prsten a to mně dovedlo až k ní.
THE END !!!


kamarádství

4. března 2007 v 9:36 *Povídky*
KAMARÁDSTVÍ !!!!!!!!!!
Už odmalička sme jezdili na chalupu k mí nevlastní babičce.Ani jeden víkend sem nemohla mít představu že bych tam nejela.Jezdila sem tam za mojí nejlepší kamarádkou Sharon.Byli jsme pořád spolu,se vším jsme si navzájem pomáhali.Když byli konečně prázdniny,tak jsme tam jeli na 14 dní.Vypukla ve mně šťastnost.Konečně jsme tam dojeli.Vyběhla jsme z auta a běžela do garáže pro moje oblíbený kolo.Před dveřma jsem se zarazila.Kolo nikde nebylo.Rozeběhla jsme se do chalupy a zmateně se všech poptávala kde je.Nikdo nevěděl.Vydala jsem se ho teda hledat sama.Prohledala jsem obě dvě garáže a někde po něm nebyli ani stopy.Rozběhla jsem se přes celou louku až do hustého lesíku.Sedla si na kmen a čekala na desátou hodinu.Babička mi dovolila chodit za Sharon až po desáte hodine,abych u nich nikoho nezbudiula.V duchu sem si planovala plan na nas společný celý den.V tom mě přerušilo hlasité volání mé babičky.Zvedla sem se a běžela jsem zase spátky.Byla tu pro mě Sharon.Když sem jí zahlídla,rozeběhla jsme se ještě víc a skočila jí okolo krku.Chtěli jsme vyjet pryč,ale v tom sem si uvědomila že nemam kolo.Najednou se tam vyskyt Sharon otravný brácha na MYM kole.Nešlo mi do hlavy kde ho vzal,ale podle něj sem si ho zapoměla u nich na dvorku.Neřešila jsme to.A šťastně jsme vyjeli.Bylo rozhodnuto že pojedeme do vsi.Pořád jsme si povídali bez přestání,každá vyprávěla té druhé co za ten týden prožila.Byli jsme na místě a seskočili s kola.Naproti nám byl velký rybník a u něj chytal ryby náš kamarád Tomáš.Sharon se na mě vesele ušklíbla,protože věděla že jsme do něj byla zamilovaná.''Nech toho'' zamračila jsme se a píchla jí loktem do boku.Otočili jsme kola a jeli zase spátky.Naše zdržení tam moc douho netrvalo.Když byla v dohledu naše vesnice dali jsme si od transformátoru závody až k lavičce k panu Novákovi.Tam jsme odhodili kola do trávy a běželi za všchny chalupy.Museli jsme se plížit hodně potichu,protože kdyby nás tam někdo viděl tak máme průsera.Po chvilce jsme dorazili ke správné zahradě.Já jako první přelezla ostrý plot,Sharon chned skočila za mnou.Poklusem sme běželi za jejich boudu na nářadí.Tam už bylo bezpečí.Natrhali jsme si rajčata pro které jsme přišli a rozeběhli se zpátky.
Šli jsme si sednou na naše oblíbený stinný místo na kameny a tam jsme jedli naše pracně ukradená rajčata a vyprávěli příběhy.Prožili jsme spoustu dobrodružství a po tejdnu se začalo šířit naše nedorozumnění.Byla to hádka kvůli blbosti.
Obě jsme se sobě vyhýbali.
Byl to ten nejhorší kousek prázdnin co sem zažila.Napadlo mě že si vyjedu na kole ke hřbitovu,ale cestou u potoka jsme zaslechla jemný štěkot.Přiběhla za mnou křížená fenka.Na obojku měla napsáno,že se jmenuje Dáša.Obě jsme si padli do oka.Byla strašně hodná.Byl to dokonce první pes,kterýmu sem vyndala sama vlastoručně klíště.Každý den jsem za ní jezdila a hrála jsme si s ní a chodili jsme na procházky,ale jednoho dne sem slyšela motor který se k nám přibližoval.Byl to muj nevlastní brácha Martin.Jel na dědovo starý babetě.Zeptal se mě co tu dělam a proč sem tu s tim psem a já mu odpověděla jednoduše,že se nudim.přikázal mi ať jedu s nim.Najednou se Dáša rozštěkala a v tu ránu za náma přiběhla velká doga.Martin okamžitě nastartoval a vyjel do vysokýho kopce a řval na mě ať jedu za nim.''Tobě se to řiká,když nemusíš šlapat'' Zakřičela jsme na něj,ale poslechla jsme ho.Ňákou jinou cestou,kterou on našel,jsme se dostali zpátky do chalupy.Na chalupě mě donutil,ať s ním du večer při zatmění na ryby,že se prej aspoň nebudu nudit.Když byl večer a už byla docela tma.Vyrazili jsme.Posadil mě od sebe asi 30 metrů.Já sem se bála,protože kousek od potoka je kukuřičný pole,kde jsou divoký prasata.Asi po 20 minutách ani jeden nechyt žádnou rybu.Veděla jsme že to bylo marný.Lehla jsme si do trávy u potoku a najednou sem nad sebou zahlídla dva netopýry,který tam pořád kroužili.Okamžitě jsem se zvedla.''Buď v klidu,oni ti nic neudělaj'' řek Martin.Já jsme si přes sebe rači natáhla kapucu.A snažila jsme se to ignorovat,ale v tom sem zahlídla opodál velkýho ptáka,kterej měl podobnou vejšku jako sup.Z velkejch ptáku sem měla trauma protože před dvěma měsíci se konala přehlídka dravců u nás u školy a když vypouštěli supa tak sem si ještě řekla ''Prosím ať neletí ke mně'' a samozdřejmě že si sednul přímo vedle mně!To samí sem si řekla teď.Nemohla jsme šokově uvěřit.Ten pták změnil směr.Letěl přímo na mě.Já šíleně zakřičela.Pták se šokově lek,narazil do větvičky,která byla přímo na protějšim stromě a letěl dál.''Nestalo se mi nic?''Zamumlala jsme.Martin se mi začal smát a řek,že už to rači balíme.Domů jsme šli směrem okolo kukuřičného pole.Martin mě celou cestu strašil.S čista jasna se před Martinovíma nohama oběvila velká ropucha a zapletla se mu do nohou.Martin se natách.Začala sem se mu smát a utíkat do chalupy.Po chvíli přišel a jenom řek ''To nebylo vůbec ftipný''.Druhý den ráno mě čekalo nemilé překvapení.Byla tam na náštěvě Sharon a její mamka.Babička nás donutila abychom nikam šli.Šli jsme si sednou na kmen na který jsem si sedla den v příjezdu.Po minutě ticha jsme se na sebe obě koukli a začli se navzájem omlouvat.Navíc teď bude zima a dlouho se neuvidíme.Chytli jsme se za ruku a odešli jsme.Dny dál a dál ubíhali,byl poslední den co jsem tu byla.Ani jsem se nemohla jít rozloučit z Dášou,protože kdyby mě tam Martin zahlíd,tak sem mrtvá.Ten poslední den jsme si pořádně užili.
Dnes byl čas odjezdu.Všichni si začínali balit.Já jsem naposled jela se rozloučit ze Sharon.Naše rozloučení trvalo dlouho,ale nakonec jsme se překonali a rozloučení dokončili.
Když skončili prázdniny na chalupu sem přestala jezdit.Nebyl prej čas mě tam brát.
Konečně jsem se tam dostala,ale nejhorší bylo že AŽ PO ROCE.Jako pokaždý jsme přijeli a já sem čekala na desátou hodinu.Když jí hodiny odbili.Šla jsem k Sharon domu.Její mamka mi řekla že s její ségrou Luckou koupou psa v potoku.Jela jsem po kamený cestičce dál a dál až jsme je potkala.všechno se tu pěkně změnilo.Sharon byla ostříhaná na krátko.Její ségra byla obarvená na červeno.A dokonce už neměli svoje dva psy Mary a Huga,ale místo nich měli novýho vlčáka Seba.Ani jsme se se Sharon neobejmuli na přivítanou jako vždy.Trvalo to než jsme se zase hodili do kupy a byli kámošky jako dřív.Zeptala jsme se kde je Dáša.A Sharon řekla...''Jí...jí přejel vlak.'' Sklopila sem hlavu a dala sem se do breku.Výkend uběhl rychle.Když jsme šla z mojí kamarádkou ze třídy u nás v Mostě kolem jedný hospody.Potkala jsme tam svího tátu a zeptala se ho,kdy se jede na chalupu a on mi odpověděl že nevý,že babička je na mě naštvaná,kuli něčemu co sem řekla Sharon a ta to řekla sví mamce.Kvůli tomu se moje babička a její mamka spolu pohádali.Sharon mě hodně sklamala.
Našla jsme si jiný kamarády a začla nový život,kde už nebyla Sharon.
Už odmalička sme jezdili na chalupu k mí nevlastní babičce.Ani jeden víkend sem nemohla mít představu že bych tam nejela.Jezdila sem tam za mojí nejlepší kamarádkou Sharon.Byli jsme pořád spolu,se vším jsme si navzájem pomáhali.Když byli konečně prázdniny,tak jsme tam jeli na 14 dní.Vypukla ve mně šťastnost.Konečně jsme tam dojeli.Vyběhla jsme z auta a běžela do garáže pro moje oblíbený kolo.Před dveřma jsem se zarazila.Kolo nikde nebylo.Rozeběhla jsme se do chalupy a zmateně se všech poptávala kde je.Nikdo nevěděl.Vydala jsem se ho teda hledat sama.Prohledala jsem obě dvě garáže a někde po něm nebyli ani stopy.Rozběhla jsem se přes celou louku až do hustého lesíku.Sedla si na kmen a čekala na desátou hodinu.Babička mi dovolila chodit za Sharon až po desáte hodine,abych u nich nikoho nezbudiula.V duchu sem si planovala plan na nas společný celý den.V tom mě přerušilo hlasité volání mé babičky.Zvedla sem se a běžela jsem zase spátky.Byla tu pro mě Sharon.Když sem jí zahlídla,rozeběhla jsme se ještě víc a skočila jí okolo krku.Chtěli jsme vyjet pryč,ale v tom sem si uvědomila že nemam kolo.Najednou se tam vyskyt Sharon otravný brácha na MYM kole.Nešlo mi do hlavy kde ho vzal,ale podle něj sem si ho zapoměla u nich na dvorku.Neřešila jsme to.A šťastně jsme vyjeli.Bylo rozhodnuto že pojedeme do vsi.Pořád jsme si povídali bez přestání,každá vyprávěla té druhé co za ten týden prožila.Byli jsme na místě a seskočili s kola.Naproti nám byl velký rybník a u něj chytal ryby náš kamarád Tomáš.Sharon se na mě vesele ušklíbla,protože věděla že jsme do něj byla zamilovaná.''Nech toho'' zamračila jsme se a píchla jí loktem do boku.Otočili jsme kola a jeli zase spátky.Naše zdržení tam moc douho netrvalo.Když byla v dohledu naše vesnice dali jsme si od transformátoru závody až k lavičce k panu Novákovi.Tam jsme odhodili kola do trávy a běželi za všchny chalupy.Museli jsme se plížit hodně potichu,protože kdyby nás tam někdo viděl tak máme průsera.Po chvilce jsme dorazili ke správné zahradě.Já jako první přelezla ostrý plot,Sharon chned skočila za mnou.Poklusem sme běželi za jejich boudu na nářadí.Tam už bylo bezpečí.Natrhali jsme si rajčata pro které jsme přišli a rozeběhli se zpátky.
Šli jsme si sednou na naše oblíbený stinný místo na kameny a tam jsme jedli naše pracně ukradená rajčata a vyprávěli příběhy.Prožili jsme spoustu dobrodružství a po tejdnu se začalo šířit naše nedorozumnění.Byla to hádka kvůli blbosti.
Obě jsme se sobě vyhýbali.
Byl to ten nejhorší kousek prázdnin co sem zažila.Napadlo mě že si vyjedu na kole ke hřbitovu,ale cestou u potoka jsme zaslechla jemný štěkot.Přiběhla za mnou křížená fenka.Na obojku měla napsáno,že se jmenuje Dáša.Obě jsme si padli do oka.Byla strašně hodná.Byl to dokonce první pes,kterýmu sem vyndala sama vlastoručně klíště.Každý den jsem za ní jezdila a hrála jsme si s ní a chodili jsme na procházky,ale jednoho dne sem slyšela motor který se k nám přibližoval.Byl to muj nevlastní brácha Martin.Jel na dědovo starý babetě.Zeptal se mě co tu dělam a proč sem tu s tim psem a já mu odpověděla jednoduše,že se nudim.přikázal mi ať jedu s nim.Najednou se Dáša rozštěkala a v tu ránu za náma přiběhla velká doga.Martin okamžitě nastartoval a vyjel do vysokýho kopce a řval na mě ať jedu za nim.''Tobě se to řiká,když nemusíš šlapat'' Zakřičela jsme na něj,ale poslechla jsme ho.Ňákou jinou cestou,kterou on našel,jsme se dostali zpátky do chalupy.Na chalupě mě donutil,ať s ním du večer při zatmění na ryby,že se prej aspoň nebudu nudit.Když byl večer a už byla docela tma.Vyrazili jsme.Posadil mě od sebe asi 30 metrů.Já sem se bála,protože kousek od potoka je kukuřičný pole,kde jsou divoký prasata.Asi po 20 minutách ani jeden nechyt žádnou rybu.Veděla jsme že to bylo marný.Lehla jsme si do trávy u potoku a najednou sem nad sebou zahlídla dva netopýry,který tam pořád kroužili.Okamžitě jsem se zvedla.''Buď v klidu,oni ti nic neudělaj'' řek Martin.Já jsme si přes sebe rači natáhla kapucu.A snažila jsme se to ignorovat,ale v tom sem zahlídla opodál velkýho ptáka,kterej měl podobnou vejšku jako sup.Z velkejch ptáku sem měla trauma protože před dvěma měsíci se konala přehlídka dravců u nás u školy a když vypouštěli supa tak sem si ještě řekla ''Prosím ať neletí ke mně'' a samozdřejmě že si sednul přímo vedle mně!To samí sem si řekla teď.Nemohla jsme šokově uvěřit.Ten pták změnil směr.Letěl přímo na mě.Já šíleně zakřičela.Pták se šokově lek,narazil do větvičky,která byla přímo na protějšim stromě a letěl dál.''Nestalo se mi nic?''Zamumlala jsme.Martin se mi začal smát a řek,že už to rači balíme.Domů jsme šli směrem okolo kukuřičného pole.Martin mě celou cestu strašil.S čista jasna se před Martinovíma nohama oběvila velká ropucha a zapletla se mu do nohou.Martin se natách.Začala sem se mu smát a utíkat do chalupy.Po chvíli přišel a jenom řek ''To nebylo vůbec ftipný''.Druhý den ráno mě čekalo nemilé překvapení.Byla tam na náštěvě Sharon a její mamka.Babička nás donutila abychom nikam šli.Šli jsme si sednou na kmen na který jsem si sedla den v příjezdu.Po minutě ticha jsme se na sebe obě koukli a začli se navzájem omlouvat.Navíc teď bude zima a dlouho se neuvidíme.Chytli jsme se za ruku a odešli jsme.Dny dál a dál ubíhali,byl poslední den co jsem tu byla.Ani jsem se nemohla jít rozloučit z Dášou,protože kdyby mě tam Martin zahlíd,tak sem mrtvá.Ten poslední den jsme si pořádně užili.
Dnes byl čas odjezdu.Všichni si začínali balit.Já jsem naposled jela se rozloučit ze Sharon.Naše rozloučení trvalo dlouho,ale nakonec jsme se překonali a rozloučení dokončili.
Když skončili prázdniny na chalupu sem přestala jezdit.Nebyl prej čas mě tam brát.
Konečně jsem se tam dostala,ale nejhorší bylo že AŽ PO ROCE.Jako pokaždý jsme přijeli a já sem čekala na desátou hodinu.Když jí hodiny odbili.Šla jsem k Sharon domu.Její mamka mi řekla že s její ségrou Luckou koupou psa v potoku.Jela jsem po kamený cestičce dál a dál až jsme je potkala.všechno se tu pěkně změnilo.Sharon byla ostříhaná na krátko.Její ségra byla obarvená na červeno.A dokonce už neměli svoje dva psy Mary a Huga,ale místo nich měli novýho vlčáka Seba.Ani jsme se se Sharon neobejmuli na přivítanou jako vždy.Trvalo to než jsme se zase hodili do kupy a byli kámošky jako dřív.Zeptala jsme se kde je Dáša.A Sharon řekla...''Jí...jí přejel vlak.'' Sklopila sem hlavu a dala sem se do breku.Výkend uběhl rychle.Když jsme šla z mojí kamarádkou ze třídy u nás v Mostě kolem jedný hospody.Potkala jsme tam svího tátu a zeptala se ho,kdy se jede na chalupu a on mi odpověděl že nevý,že babička je na mě naštvaná,kuli něčemu co sem řekla Sharon a ta to řekla sví mamce.Kvůli tomu se moje babička a její mamka spolu pohádali.Sharon mě hodně sklamala.
Našla jsme si jiný kamarády a začla nový život,kde už nebyla Sharon.

Milovat či nenávidět

3. března 2007 v 11:26 | Pajka |  *my talking*
Milovat či nenávidět? Je mezi tím jen malý krůček, stejně jako mezi životem a smrtí. Možná prohrál ten, co nikdy nemiloval, ale také pak nemusel nenávidět. A je jedno jestli partnera a nebo někoho, kdo mu byl blízký. Vyjde to nastejno-zklamaný jako zklamaný. Pořád doufam, že něco příjde a ono to nepřichází, nic zvláštního, takže už na pravou lásku nevěřím. To málo, co vždycky příjde, přinese jen smutek a slzy. A to je pak horší než peklo...

tvůj styl

3. března 2007 v 11:24 | Pajka |  *Ankety*
Chci zjistit jaký styl ted frčí tak pls. hlasujte v anketě tvůj styl díky ;-)


Lyžák

3. března 2007 v 10:59 | Pajka |  *my talking*
Lyžák
Ahoj lidičky už v pondělí máme jet z naší třídou na lyžák ale není sníh tak tam zase budeme chodit na dementní tůry a běhat přespoláky (dlouhé běhy) a to ještě jedem z dementníma sedmákama kteří zase budou běhat po chodmě a hrát honku :( z náší třídy jede jen 12 lidí protože ještě týden před odjezdem všichni onemocněly :'( to zase bude nudamohl by alespon napadnou sníh.